HELENA POKOROVÁ

Jmenuji se Helena Pokorová a bydlím v malebné vesnici poblíž Prahy. Mám to štěstí, že v životě dělám to, co mě baví a peníze přicházejí jako vedlejší příjemný bonus. Pořádám a učím různé semináře o léčení, léčitelství, o koních, o lidech, o duši. Píšu knížky, ošetřuji koně, pomáhám lidem spojit se s hlasem v jejich srdci.

V mém životě spatřuji tři základní milníky, které jasně dělí můj život na před a po.

Za prvé, když jsem ve dvanácti letech začala jezdit na koni. Koně mě od začátku fascinovali a já se o nich chtěla dozvědět co možná nejvíc, což mě dál vedlo ke studiu veteriny, chiropraxe, cestování, hledání různých tréninkových a léčebných metod až nakonec ke studiu lidského vědomí, psychiky, emocí a vlastního já.

Za druhý mezník považuji svou účast na semináři osobní transformace před čtyřmi roky, po kterém jsem o sobě i o světě začala smýšlet zase trošku jinak a zároveň skončila s tréninkem, nikoliv však s léčením koní.

Třetím mezníkem je úmrtí naší Johanky těsně před porodem, před třemi měsíci. Ještě si nejsem jistá, kam mě tento třetí mezník zavede, nepochybuji však, že se jedná o životní mezník. Bolesti, kterou prožívám navzdory, už teď cítím radost ze vzrůstající sebelásky a sebepřijetí, z prohlubujícího se spojení s Bohem, které mi tato událost přinesla.

Jak to mám s koňmi?

"Kůň nás bude hrdě nosit, když mu to umožníme." Věta, která zazněla v jedné z mých knížek a kterou, zdá se, nikdy zcela nepochopím. Před dvěma měsíci jsem začala zase jezdit. Po téměř čtyřleté pauze. Od svých dvanácti let jsem trávila veškerý čas u koní, fyzicky, a když to nešlo, tak alespoň ve své mysli. Babička - češtinářka - o mě prohlašovala, že bez koně bych nenapsala ani jeden sloh. Asi na tom něco bude. Vzpomínám, že jednou jsme dostali zadáno slohové téma "monolog ze života hmyzu." Psala jsem monolog tasemnice sídlící v koňském střevě. Moje maturitní slohová práce se proměnila v pětistránkovou ódu na Ramíka s pravidelným jedenáctislabičným veršem. Sešity z předmětů, do kterých se koně prostě nehodili, jsem zaplnila pokusy o jejich umělecké ztvárnění, v rámci výtvarné výchovy jsem Ramíka namalovala ve všech uložených slozích, včetně impresionismu, kubismu a expresionismu. Vyryla jsem jeho jméno do lavice, ve které jsem osm let seděla. Zasněně koukala z okna a čekala, až zazvoní, abych mohla nazout boty od hnoje a běžet, a tím skutečně myslím běžet, do 5 km vzdálené stáje. Doopravdy zazvonilo až s ukončením vysoké školy, kdy jsem si u rodičů pomyslně odškrtla povinnost vystudovat a mohla se začít koním věnovat naplno.

Trávila jsem celé dni s koňmi, čtrnáct, šestnáct a někdy i více hodin denně, sedm dní v týdnu. Můj sen se stal skutečností a já dostávala zaplaceno - a dokonce dobře zaplaceno - za to, že na koních jezdím, že s nimi prostě jsem, za to, že dostávám jejich blahodárně léčivou a poučnou společnost. A najednou - po transformačním semináři - jako když utne a já omezila čas s koňmi na pár dní v týdnu a aktivity s nimi pouze na různé druhy povětšinou alternativního léčení. Na otázku, proč jsem po šestnácti letech přestala jezdit jsem neuměla dost dobře odpovědět osobám, které se dotazovali, a ani sobě. Našla bych nespočty logických, etických a filozofických důvodů, a domnívám se, že než by ste dočetli do konce, unudila bych vás k smrti. Proto se prosím spolu se mnou spokojte s vágním "asi to tak mělo být."

Ačkoliv jsem nejezdila, tušila jsem, že se ke koním - a tedy hlavně k bytí s nimi - jednou vrátím, ale nevěděla jsem kdy a jak. Věděla jsem jenom, že až se to stane, bude to jinak. Jako bych si musela dát pauzu, abych zapomněla různé hluboce zakódované pohybové vzorce pro jízdu na koni i pro soužití s nimi. Jako bych si musela dát pauzu, abych zapomněla na to, že kůň "musí" a "nesmí." Během těch uplynulých čtyř let jsem si párkrát na koně sedla, párkrát jsem někoho trénovala - čemuž obvykle předcházelo dlouhé přemlouvání, ale pokaždé jsem odcházela zklamaná. Zklamaná ze sebe.

V přítomnosti osedlaných koní se ve mně probouzela zažitá trenérská nátura, což v mém pojetí sebe znamená potřeba, aby kůň dělal to, co já chci. A i kdyby metody přesvědčování koně k tomu, aby se podrobil mé vůli, byly sebecitlivější a sebepozitivnější, a i kdyby se mnou kůň spolupracoval sebeochotněji, v srdci jsem věděla, že tohle už nechci. Přála jsem si, abych - až si zase sednu na koně - po něm nechtěla, aby dával hlavu dolů, klenul hřbet a vůbec mě nějak poslouchal. Přála jsem si, abych to nebyla já, kdo koni říká, co má dělat.

Ramíka převzala do své péče moje mladší sestra Leonka a oni dva spolu vytvořili takovou bublinu radosti, spontánnosti a lehkosti. Při mých vzácných návštěvách jsem mívala pocit vetřelce, Ramík milostivě přijal lahůdky, které jsem mu vozila, ale ve chvíli, kdy jsem měla prázdné kapsy, otočil se na kopýtku a odcházel. Jeho chování jsem si interpretovala jako ostentativní vyjádření, že se ségrou je větší volnost a zábava. Bezesporu byla. Možná ale, že byl i uražený, že jsem ho odstrčila, že jsem za ním nejezdila častěji. Situace se změnila a Leonka odjela na studijní stáž do zahraničí. V tu dobu jsem nevěděla, že se tři měsíce protáhnou na dva roky, a nechtěli jsme Ramíka na tak krátkou dobu stěhovat. Ramík zůstal sám. Nijak jsme si to nevyčítali, protože setrvával ve společnosti svých koňských kamarádů a bylo o něj řádně postaráno. Nepovažovala jsem ho za nějak zvlášť pracovitého koně, který by toužil po naší společnosti, naopak, předpokládala jsem, že si od nás rád odpočine. Navíc - čekali jsme miminko, byla jsem v šestém měsíci, a protože moje dvě předchozí těhotenství skončily potratem, dost jsem se o sebe bála - a přiznávám, v tu dobu jsem si netroufla ani mezi koně do výběhu.

Těhotenství skončilo porodem mrtvého miminka, tentokrát na konci devátého měsíce a já se zase vydala na jednu ze svých ojedinělých cest za Ramíkem. Tentokrát jsem si vůbec nepřipadala jako vetřelec, ba co víc, když jsem odcházela, Ramík mě doprovázel podél ohrady a když už to dál nešlo, dlouze za mnou hleděl. A já si uvědomila, že se mu stýská. Velmi mě svou změnou dojal. Když jsem za ním kdysi jezdila denně, bral to jako samozřejmost, a nijak neprojevoval radost nad tím, že jsem se objevila ve stáji. A najednou zůstal sám a vyhlížel, kdy ho přijedeme navštívit. Vždycky jsem mu slibovala, že ho neopustím, že až zestárne, že ho nedám nikam "na dožití" na pastvu, že se o něj budu starat. A najednou se z něj stal přesně ten kůň, o kterém jsem mu slibovala, že se z něj nestane.

Rozhodla jsem se, že za ním začnu zase pravidelně jezdit. A tak to dělám - poslední dva měsíce. Jezdím dvakrát týdně, hodinu čistím, a pak 5-10 minut jezdím. Jen tak, na ohlávce, vodítku, bez sedla. A dějí se divy. Když jsem na Ramíka vyskočila po porodu poprvé, bála jsem se. A Ramík, kterého znám jako divocha, se mnou chodil tak opatrně, jako nikdy dřív, celou dobu se klenul (i když nemusel), nesl mě na hřbetě co nejpohodlněji, co nejopatrněji. Osmělila jsem se ke cvalu a Ramík vyrazil. Vypískla jsem "Ramí nééé, já se bojím." Takové vypísknutí by ho dřív ještě více pobídlo, tentokrát však okamžitě - avšak ne překotně - zastavil. Slezla jsem a Ramík se tvářil zaraženě, jako by říkal "já bych tě byl ještě rád vozil."

Přijela jsem podruhé a Ramík mě zase nosil s bravurní opatrností, a přestože foukal silný vítr, nikam neuskakoval. Cítila jsem, jak se celým svým bytím soustředil na mě. Znovu jsem se pokusila o cval a Ramík nacválal drezurně shromážděným cvalem, opatrně, pomalu, příjemně, vznosně. To bez uzdečky ještě nikdy neudělal. Při další jízdě jsem cítila, že by chtěl piaffovat, snad mě pro potěšení. Přenesla jsem váhu - tak jak jsem to dělávala do piaffy a Ramík piaffoval. Na ohlávce a jednom vodítku. A jak krásně...

A pak mi začal nabízet různé další drezurní cviky a já je přijímala, chválila ho a výskala nadšením jako malá. Cítila jsem, jak moc pyšný na sebe Ramík je, když má příležitost se o mě starat, mě podporovat a pomáhat mi, když je důležitý a je mu přenechána iniciativa. Při posledních dvou jízdách zase trochu divošil, jenže to už jsem neměla strach, naopak, cítila jsem společnou radost z nespoutaného dovádění. Jak kdyby ty naše dvě srdce volaly "Jupí!!!" Rosí se mi oči, když to píšu. Jako bych ho konečně po dvaceti letech pochopila. Jako bych poprvé mohla sebevědomě říct "Ramík je můj kůň." To označení jsem nikdy neměla ráda. Kůň je přece svůj. Nemůže být ničí. Ale ne, Ramík je můj a je na to hrdý. Hrdě mě nosí, když jsem mu to konečně umožnila.

Ramíkovi letos bylo 21 let a já už nemám žádné ambice, žádnou touhu ho do něčeho nutit, psát knížky, natáčet instruktážní videa. To, co spolu máme je jen pro nás dva, takové naše malé tajemství. Ramík mě léčí a já mu umožňuji dělat to, co naplňuje jeho srdce spokojeností a radostí. Vím, že to tak je, cítím to. On nechce, abych mu říkala, co má dělat, protože on to ví. A to může znamenat mnoho různých věcí - včetně toho, že třeba nebude chtít, abych na něj sedala, že třeba bude chtít klusat se zvednutou hlavou, nebo se vrátit zpátky do výběhu za koňmi. A já jsem poprvé v životě připravená to respektovat a mít z něj skutečně rovnocenného partnera. Svaly pro ježdění na koni vybudované roky dřiny dávno opadly, jezdím se špičkami dolů a nemám ani sílu ani vůli ani chuť ho do něčeho nutit.

Cítím se volně, konečně.

Nevím, jestli vám psaním těchto řádek mohu předat alespoň trochu toho zázraku, té radosti, kterou spolu máme, a pokud ano, velmi mě to těší. Jednou bych chtěla být schopná zprostředkovat lidem léčbu jejich bolavých srdcí prostřednictvím koní, ale nevím, kdy a jak a jestli se to stane. Učím se být více trpělivá a méně proaktivní. Všechno má svůj čas, i návrat zpátky do sedla.

Děkuji, za to, že jste přečetli můj příběh, i Dance za to, že vznikl projekt čarovní koně. Čarovní koně, to oni opravdu jsou 😊.

Helena