Úryvok z knihy Čarovné kone, časť Príbehy iných žien
KAROLÍNA ČAPKOVÁ
Divožienka Karolínka by mohla byť vekom mojou dcérou. Najradšej sa túla českou
prírodou spolu so svojimi koňmi "naboso", bez uzdy a sedla. Spoznali sme sa na
kurze Horsense Outdoor v Čechách (tento kurz inak vrelo doporučujem všetkým
začínajúcich koniarom aj tým, čo prahnú po súžití s prírodou po boku koní). Odvtedy
mi prirástla k srdcu a sme si navzájom oporou. Aj napriek svojmu mladému veku
a nežnému prejavu je pre mňa Karolína stelesnením odvahy, neutíchajúcej túžby po
poznaní a prepojení s bytosťami naokolo. Svoje znalosti z konského sveta neustále
obnovuje a vie ich aj úžasne odovzdávať ďalej, počas detských táborov a seminárov
pre dospelých. V súčasnej dobe jej aktivity sťažuje náročná diagnóza, ale ja pevne
verím, že je to len dočasný stav, kým opäť naberie nový dych.
Daniela Tejkalová, hlavná autorka knihy Čarovné kone
Narodila jsem se v Brně ve znamení blíženců. V průběhu života jsem si vyzkoušela být kdekým. Deset let jsem se učila znát zákony přírody i přátelství ve skautském oddíle, v pubertě jsem tančila společenské tance a hrála plážový volejbal. Chtěla jsem být po mámě a babičce učitelka, tak jsem studovala pedagogickou fakultu. Tu jsem (zatím) nedostudovala. Bude mi 25 let, mám invalidní důchod, žiju na Vysočině v malé vesničce ve starém domě se třemi kočkami a fenkou. Ta se mnou hlídá a venčí čtyři koně, kteří se pasou nedaleko v údolí na louce. To, co se stalo mezi tím, povím dál v tomto příběhu.
V létě, ještě než jsem šla do školy, jsme často s rodiči chodili sbírat houby do okolí naší chalupy na Vysočině. Jednou jsme zašli trochu dál, než jsme původně chtěli a najednou začalo ohromně pršet! Chvátali jsme se někam schovat, když se najednou za lesem na louce k našemu vlastnímu překvapení objevily indiánské týpí. Ukázalo se, že se jedná o letní tábor Jitky a Freda Bednářových. Tito vlídní lidé nám nabídli azyl, později jsme se s nimi dali do řeči a spřátelili se. Až déšť přešel, zjistili jsme, že venku nedaleko týpíček se popásá stádo koní různých barev a velikostí.
Bylo mi šest let a koně mě okouzlili. Rodiče mi zařídili, abych se k táboru mohla přidat, a tak jsem další dny mohla být těmto zvířatům blíže. Se skupinou starších děvčat jsem jezdila do vedlejší vesnice na nákup nebo koně vykoupat v rybníku. Neměli jsme sedla, udidla, podkovy, ale ani strach, očekávání nebo obavy. Jednou šel vedoucí pro dřevo do lesa a mě posadil na velkého tažného koně jménem Eta. Bez ohlávky, otěží, čehokoliv. Pásla se vedle ohrady s ostatními koňmi a já neměla nic lepšího na práci, než usnout. Po chvíli jsem se probudila a tuším, že někde tady se stvořila má obrovská důvěra v dobré úmysly koní.
Mnoho podobných či neobvyklých chvil jsem mohla zažít každé další léto na těchto indiánských táborech. Zároveň jsem jezdila i na další jezdecké, kde jsem okusila ten "pravý" koňský svět, jezdit na jízdárně se sedlem a učit se části uzdečky či drezúrní obdélník. Byly to dva odlišné světy, ale pro mě bylo důležité, že mohu koně čistit, dotýkat se jich a poznávat jejich řeč, o které jsem si v té době myslela, že je tolik odlišná od té naší.
Když si můj bratr se ženou pořídili mladého pony hřebečka k domečku na zahradu, nemohl zůstat dlouho sám. Tak přišel onen den D. Krátce po Vánocích jsem přišla s tátou ke stodole a on mi řekl, že na mě uvnitř čeká dárek. Najednou vyšel rezavý valach, ušmudlaný poník Redík. Bylo mi deset let a kousek, jemu čtyři a půl roku. Tento "Šmudla", jak mu někdy říkáme, je mým parťákem už 15 let. Ze začátku jsme se sbližovali a chodili spolu jen na procházky, pak jsem začala jezdit a hlavně padat. Byli jsme oba stejně neznalí a tvrdohlaví. On po matce hucul, já na pokraji puberty. Postupně jsme se více poznávali a učili se, jak se spolu domluvit. Nejvíc nám seděl přístup přirozené komunikace a horse(wo)manshipu. Jezdila jsem na kurzy Honzy Bláhy, Zuzky Prokopové a četla knihy od dalších autorů.
Při rozchodu mých rodičů a stěhování k tátovi s novou ženou byl Red důvod, proč jsem se dál usmívala. Každý víkend jsem s ním trávila v lesích a povídala mu, co mě trápí. Moje máma onemocněla roztroušenou sklerózou a její stav se rychle zhoršoval. Napřed jedna hole, pak dvě francouzské, mechanický vozík a pak elektrický. Já stále vše před ostatními zvládala, ale s mým koněm jsem leckdy "na koni" nebyla. Záchvaty vzteku a lítosti jsem dávala najevo jen jemu. On mi však vždy naslouchal a nikdy mne nezradil. Jeho oči jsou dodnes plné lásky a pochopení. Když se do nich podívám, leckdy se dojmu k slzám.
Po tom, co dal bratr hřebečka pryč, sháněla jsem Redovi nové ustájení či kamarády. Já s ním všechny změny a opuštění prožívala velmi silně. Nedaleko našeho domu táta postavil malou ohradu a domeček na seno i věci, tak jsme měli konečně svoje místo. Avšak to znamenalo nekonečné uklízení bobků, vlastnoruční sekání a sklízení sena nebo opravování rozbitých ohrad. O víkendech za námi jezdily moje kamarádky, společně s Redem jsme zažívali krásné časy. Jedné z nich dokonce pořídili rodiče také koně a měla ho u nás ustájeného. Jezdily jsme na výlety ve dvou jako v těch knížkách pro holky 😊
Jenže jsme se bohužel nedohodly a Red tam zůstal sám. Krátce před tím se mu stal úraz, kdy ho jiný kůň pokopal a měl roztříštěné hlezno na zadní noze. Bylo velmi nejisté, zda bude dobře chodit nebo jestli budu moci vůbec ještě někdy jezdit. V té době jsem si dělala cvičitelský kurz a blížila se plnoletost. Období nejistoty, bolesti, temnoty a strachu se zdálo být nekonečné. Naděje svitla ve chvíli, kdy zkušený veterinář (zkušený opravdu byl, ale mou důvěru poněkud podrylo, když si spletl rentgenové snímky a chtěl Redovi operovat druhou nohu) usoudil, že je operace příliš velké riziko a ať to zkusíme pomalu rozchodit. Částečně se mi ulevilo. Stav se zlepšoval a po půl roce jsem si na Reda dokonce znova sedla. Veškerou energii jsem dávala jemu. Pak přišlo rozhodování, zda si mohu pořídit druhého koně, aby už nikdy Red nebyl sám. Po dlouhých debatách doma a vyjednávání s macechou, která měla obavu, že se o dva koně nebudu moci starat, jsem jela vybírat. Několik výletů do Jeseníků či Orlických hor dopadlo bez úspěchu, s potenciálními kobylkami jsem si zkrátka "nepadla do oka".
Mnoho inzerátů jsem prošla, než ta pravá přišla. Blondýnka Bonie odpovídala mým představám, tak jsem jela k Olomouci rovnou s přívěsem a hotovostí v kapse. Prošly jsme se po dvoře, bez problémů ji naložili a jeli. Až v autě mi došlo, co se právě stalo. Euforie ale nepolevila ještě pár týdnů. Ona byla sice velká osobnost (se zálibou v gymnastice a s tím, co je podle mě koňské kung-fu). Moc neznala hranice od lidí ani koní, ale dalo se s ní domluvit.
Nastavily jsme si základní tři pravidla. Cílem bylo, aby mne respektovala, nezašlápla a nežrala, když spolu mluvíme. Po vysvětlení mého osobního prostoru příliš nedebatovala o ustupování tlaku, tak jsem si na ni asi po měsíci poprvé sedla. Nic moc proti nenamítala, po vyjasnění a přesunutí povelů ze země nahoru jsme se domluvily na společném směru i rychlosti. Tak nějak to šlo snadno, že jsem se příliš nepozastavovala a dívala jen vpřed. Po pár měsících jsme se s kamarádkou sbalily do brašen, naložily je na koně a vyrazily navštívit mou mámu v pečovatelském domě v Prostějově. Naše motto bylo "Cesta je cílem" a "dívej se vpřed". Dobrodružství to bylo obrovské. Už jen z toho důvodu, že jsme se s touto kamarádkou ještě moc neznaly, a tak jsme se slaďovaly nejen s koňmi, ale i ve společné komunikaci a představách. Spaly jsme po cestě u známých na zahradách nebo jednou nedaleko dálnice u opuštěné vodárny, která měla tak akorát rozbitý plot, takže jsme daly koně dovnitř a díry zavázaly otěžemi. Po cestě kdesi mezi poli u Vyškova jsem na Bonie poprvé cválala. Až teď, po několika letech, mi dochází, jak jsem byla bláhová, bezstarostná a naivní. A možná proto mi to všechno procházelo. Možná proto mě koně následovali tři sta kilometrů na cestě tam a zase zpátky. Protože jsem neviděla obavy a důvody proč ne, ale cíl a srdce, které chtělo nemocné mámě ukázat moje koně. A dokázali jsme to. Spaly jsme v centru města, na zahradě ve vnitrobloku, vedle koní ve spacácích. Mohly jsme jít dovnitř, ale my jsme se chtěly ráno probudit vedle našich parťáků a hlavně je i v noci opatrovat, jako "oko v hlavě".
O několik let později z Bonie vyrostla pravá "madam", které jsem chtěla dopřát krásný čas mateřství. Tak jsem jí našla ženicha, stejného plemene, prý velmi galantního:-). Dva dny pěšky za tímto dobrodružstvím stály za to. Myslím, že si oba připouštění ve volnosti užili a hned napoprvé se zadařilo. Necelých 11 měsíců na to, pro mne nečekaně dva týdny před termínem, byli místo dvou koní v ohradě tři. Tento zázrak, kdy nám malá Bětuška "spadla z nebe" stále obdivuji a Bonie oceňuji, jak skvělá máma byla. Vzorně se o malou starala, hlídala před ostatními. No a kojí dodnes, i když se dcera už musí hodně krčit, protože bude mít za pár měsíců tři roky. Tato dušička mne každý den učí mít radost ze života. Její odvaha, hravost a nebojácnost je neuvěřitelná. Už druhý den života, když jsme šli na malinkou procházku na druhý konec louky, kde je brod, si do něj lehla. Sama od sebe, jen tak. Vrhá se do každé nové situace po hlavě a moc ráda se učí nové věci. Společně trénujeme zatím celkem málo, protože mě nejvíc baví dívat se, jak na volno běhá kolem ostatních koní a má radost. Z pohybu, z každého nového dne a jen bůh ví, z čeho všeho ještě...
Nadšení, které mi toto hříbě vneslo do života, má déletrvající následky a změny. Když mě oslovili kamarádi organizátoři, zda na Festivalu osobnostního rozvoje mohu udělat workshop s koňmi, hned jsem souhlasila. Tak jsem s přáteli vymyslela projekt jménem Na vlně koně, s podtitulkem Na cestě k sobě. Dva tříhodinové workshopy jsme vyzkoušeli na skupině dobrovolníků, kteří nám poskytli zpětnou vazbu. Festivalový víkend na Vysočině na konci dubna byl úžasný. I když komplikace přišly, a ne malé. Tři dny před akcí, na kterou jsme měli jít pěšky, si Redík zranil nohu tak, že ji měl celou pevně obvázanou, jakoby v sádře. Takže jsme jeli přívěsem na dvakrát a Redík se statečně léčil za cesty. Dobré reference mi pak poskytly několik zakázek na přání, třeba putování s koňmi jako dárek pro novomanžele nebo den pro matku a dvě dcery, kdy každá měla svého koně a učily se od nich společně.
Když byl Bětušce rok a půl, kamarádka mně oslovila, že ve stáji, kam chodila, mají mladého valáška, který je po úrazu a chtějí ho dát utratit. S kamarádkami jsem se domluvila, že mi ho pomohou ošetřovat a uspořádaly jsme sbírku financí na jeho operaci a léčbu. Krátce před Vánoci jsem si ho převzala do péče a ihned jsme jeli na veterinární kliniku. Odstranili mu kus mrtvé kosti z čelisti, který mu téměř rok způsoboval bolest a zánět. Dannyho mi veterinář přivezl hned po operaci domů, abych se o něj mohla starat. Část cesty jsem jela už svým vlastním autem před dodávkou s přívěsem a po chvíli mi přišlo, že se auto chová divně. Až po dvaceti kilometrech v naší vesnici mi došlo, že nebrzdí. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem zapla autopilota a dojela bez brzd díky podřazování. Později mi došlo, že se mi pomocí auta asi snažil vesmír naznačit, ať konečně zpomalím. A já jela dál... Kromě opravy auta mne doma čekalo léčení pacienta, který zůstal ve stodole, abych mu 74 mohla ránu několikrát denně čistit a dávat léky. Ze začátku jsem zkoušela všelijaké kaše a mrkvičky a jablíčka, aby si léků nevšiml a snědl to. Stejně mu to ale nechutnalo. Moc ho to bolelo, ale snažil se to vydržet co to šlo. Viděla jsem na jeho očích, že mi nechce ublížit. Měl takový strach, že jen, co přijel pan doktor na kontrolu, odmítal dát hlavu dolů. Většinou jsme ho museli přispat a já pak ve stodole čekala, než se probere, aby zase mohl žrát. Bylo to neuvěřitelně náročné a vyčerpávající. Ošetřováním jsem strávila celé vánoční svátky a pak ještě pár měsíců, neboť když bylo Dennymu lépe, dala jsem ho k ostatním do stáda na louku a jemu nachladla záda. Takže pro změnu dostal deku a léky na bolest. Začala jezdit chiropraktička, protože začal špatně chodit na zadní nohy, dostal diagnozu ataxie, tedy špatné nervové spojení mezi míchou a zadními nožkami.
Do toho jsem měla zkouškové ve třetím ročníku pedagogické fakulty a první rok sama v domě, kam jsem se na podzim přestěhovala. Za koňmi jsem chodila asi kilometr přes louky pěšky. Batůžek starostí už byl asi moc velký, protože jsem začala špatně chodit. Do schodů na fakultě, ale i domů večer od koní. Nohy byly těžké, nedaly se zvednout silou vůle, někdy jsem musela pomoct rukou nebo si sednout a odpočívat. Na jaře přišly bolesti zad, tak jsem se nechala od lékaře poslat na rehabilitace. Přece jenom jsem často nosila těžké věci a snažila se ošetřovat velkého koně, který se někdy dost bránil. Pro lepší stanovení problémů mne lékař poslat také k neurologovi. A ten na vyšetření očí a magnetickou rezonanci. Problémy s chůzi už byly lepší, ale po výsledcích přišla diagnóza, kterou jsem si přála ze všech nejméně, a to roztroušená skleróza.
Moje máma tou dobou už byla trvale upoutána na lůžko a už i mentálně se dost vzdalovala. Dokonce jsem začala chodit ke stejnému lékaři do nemocnice, který se mne snažil podpořit, že je můj stav poměrně dobrý a vůbec se nemusí zhoršit. Poslal mne hned na várku infuzí kortikoidů, které jsem však nastoupila o několik dnů později, protože mne čekalo putování s koňmi pro rodiny s dětmi, které jsem organizovala. Sice byla chůze někdy horší, ale dodalo mi to sílu zvládnout další dny v nemocnici. Pár měsíců jsem se rozhodovala, do jaké léčby půjdu a začala se ozývat psychika. Začalo mi docházet, že mám údajně nevyléčitelnou nemoc a velký strach z invalidity a neschopnosti. Přišly deprese a panické ataky, nechuť do života. Díky koním jsem každý den vstala a šla je alespoň zkontrolovat nebo nakrmit. Našla jsem skvělou psycholožku, ke které jsem začala pravidelně chodit a po konzultacích s ní začala brát antidepresiva, aby se mi trochu ulevilo a mohla jsem fungovat. Přerušila jsem studium i aktivity s dětmi a koňmi. Naštěstí jsem dostala invalidní důchod, takže jsem mohla začít plně odpočívat a věnovat se sama sobě. Od té doby lépe poznávám sebe a své opravdové touhy a potřeby, které jsem upozaďovala kvůli druhým. Učím se nic nedělat a hledat radost z maličkostí, můj stav se pomalu zlepšuje.
Především díky tátovi to všechno zvládám. Ze začátku mě hodně podporoval materiálně, později hlavně tím, že mi pomáhal vozit seno, kutálet balíky do stodoly či s krmením, když odjedu pryč. Kolikrát mi pomáhal hledat koně, když utekli z ohrady si ani nepamatuju.
Jednoho dne jsem se chystala na vyjížďku s dětmi, k mému překvapení ale koně nebyli v ohradě. S tátou jsme sedli do terénního auta a objížděli okolí, abychom je našli. Když už jsme nevěděli, kam dál, zavolala jsem na policii a útěk nahlásila. Pán mi s úsměvným tónem do telefonu řekl, že jsou zavření ve věznici, která je tu nedaleko. Opravdu tam byli, v nejlépe hlídané "ohradě" široko daleko. Ještě k tomu táta musel zaplatit pokutu dvě stě korun za to, že tam koně narušovali pořádek v sobotní návštěvní den. Já mezitím vzala tažné lano z auta, udělala z něj Bonie ohlávku, sedla na Reda a jela domů. Dozorci a vězni jen koukali :)
Bez přátel bych nedokázala to, co jsem jednou viděla jako sen. Přítel Aleš mi pomohl zrealizovat dětské tábory, spočítat finance, uklidit ohrady... Starší sestra vaří v kuchyni u potoka už několik let na táborech pro 30 dětí a 15 dospělých. Mladší sestra se teď (konečně, bude jí 12 let) nadchla do koní, chodí mi každý druhý den pomáhat uklízet, statečně se učí jezdit a padat.
V posledních pár měsících se situace zdravotní i životní nás všech docela uklidnila. Jsme si navzájem podporou a přitom se stále učíme. Třeba s Bonie nám přestaly fungovat základní věci, začala ode mne utíkat a občas mne i shodila. Motivace být spolu najednou nějak vymizela, a tak se s pomocí trenérky vracíme zpátky tam, kde jsem zapomněla na pevné hranice a jejich dodržování, uvolnění a hlavně radost ze společného bytí. Vracíme se o pět let zpátky a je to náročné, ale stojí to za to. Pokaždé, když se nám podaří napojit na společnou vlnu a nese mě lesem, cítím její obrovskou sílu pod sebou. Když se moje kostrč pohne při každém pohybu její páteře, která se nese na neuvěřitelně pevných nohách, mám chuť se taky rozběhnout. Dodává mi energii, abych znova zkoušela chodit delší úseky a nebála se, že se nebudu moci vrátit zpátky. Cítím, že v té kobyle je tolik energie, která jen čeká kam může vytrysknout. Někdy tryskají s ostatními koňmi v ohradě a to mi přináší nesmírnou radost a nebo ji jen pozoruji, jak v roli vedoucí stáda zpozoruje nebezpečí, pohne uchem a všichni ví, odkud jede turista na kole.
Uvědomuji si že to, co jsem s koňmi zažila já, je nesdělitelné. Ale hned, jak jen to bylo možné, jsem si udělala kurzy, abych mohla pořádat tábory a svět koní, který se mi otevřel, mohla ukázat i dalším dětem. Aby mohly zažít ty chvíle, kdy vedle nich stojí zvíře desetkrát těžší a kterému sahají sotva po břicho, ale stejně se spolu domluví. Děti mají dar opravdovosti a já se od nich znova učím jej v sobě probouzet. Stejně tak Danny, který se mnou prožívá nemoc a až neuvěřitelně se shodují naše období zhoršení a zlepšení příznaků. Otázkou je, jestli mi pomáhá za to, že jsem mu zachránila život a snaží se mi ulevit tak, že si bere část na sebe. Nebo jsme tak propojení, že mi jen ukazuje, co se ve mně děje a pokaždé, když mi položí tu velkou krásnou hlavu do dlaní, tak si uvědomím, že má velký smysl žít. Už jen pro ně... čarovné koně.
Karolína
Prečítajte si ďalšie úryvky z knihy.
Viac príbehov aj užitočných informácií zo sveta koní nájdete v knihe Čarovné kone.
