Úryvky z knihy Čarovné kone, časť Príbehy iných žien

ZDEŇKA JORDÁNOVÁ

Moja múdra učiteľka a obľúbená spisovateľka. Tak ako pred koňmi, ani pred jej neočakávanými vhľadmi sa nedá schovať. Hoci to nemusí byť vždy len príjemné... občas pravda aj bolí, je skvelé mať pri sebe takéto bytosti. Vďaka nim môžeme rásť, vidieť nové súvislosti a spoznávať svet, kde žijeme. Zdenkine láskavé srdce, široký rozhľad a úprimný záujem ukázať ľuďom to, na čo možno sami nevidia (prostredníctvom kníh, malieb, kurzov a konzultácií), ma vlastne dostalo aj ku koňom. Prišlo mi preto prirodzené, aby tu bol aj jej príbeh. Kone totiž plne patria aj do jej života a ja milujem ten čas, keď sa pustí do rozprávania príbehov. Vždy totiž objavím nejaký nový uhol pohľadu.

Daniela Tejkalová, hlavná autorka knihy

Jak často se mi zdávalo o koních... Myslím, když jsem byla malá. Moje nejmilejší pohádka, byla Sivka Hnědka. "Sivko Hnědko, zázračný koníčku, staň přede mnou jako list před trávou", volal Ivánek. Země se zachvěla a Sivka Hnědka stála před Ivánkem. Z nozder jí sršel oheň a ptala se Ivánka, co si přeje. Někdy zase Ivánek vlezl Sivce do levého ucha a pravým vylezl... A byl z něho junák nad junáky.

Mohla jsem tu pohádku poslouchat každý večer a běda, když maminka něco vynechala. Znala jsem ji slovo od slova. Fascinovala mě. Byla o zázračném koni!

Bylo mnoho věcí v mém dalším životě a na koně jsem trochu zapomněla. Ale vesmír nezapomněl. Vždy to umí nějak zařídit...

Tak jsem se stala maminkou, a moje dcera Michalka mi magii koní začala připomínat. Měla koníčky snad všude. Na peřinkách, na polštářcích, na tričku, na obrázcích, na dekách, v písničkách a v knihách. Později i všude kolem sebe, neb ve svém volném čase navštěvovala všechny možné stáje a koňské ohrady v okolí. Vše se sešlo, jako vždy, když něco milujeme a ze srdce si to přejeme. A tak se stalo, že jednou zazvonila u našich dveří jedna paní a nabídla Michalce ježdění na jejím poníkovi a později vymyslela, že do malé ohrady se vejdou kobylky dvě a tak... Moje dcera "lítala" na huculce Lindě, závodila s vlakem a vůbec, prožívala krásný čas nekonečných dobrodružství.

A já? Já NIC! Hlavně mě s tím nezatěžujte...

Ale vesmír je neodbytný a nekonečně důsledný. Jednoho dne totiž moje dcera Michala s její kamarádkou Jasanou usoudily, že i JÁ POTŘEBUJI KONĚ! A zrovna jednoho pro mě měly. "Jo mami, ten je nádhernej, přímo pro tebe, musíš ho vidět!" No, a tak jsem se na koně šla podívat. Byl starší, hodně opotřebovaný, bolavý a smutný. Denně pracoval v jedné stáji, mnoho hodin nosil stokilový chlapy na lonži... Ale nevzdával to... "Jo mami, ten je pro tebe..., podívej, jak se dívá." opakovala Michala. Jasně, přímo pro mě. Kopal a kousal, vrzal zubama a téměř každého shodil. Bála jsem se ho. Nechápu to, ale koupila jsem ho.

Jen se na mě díval...

A od té chvíle se můj život změnil. Všechno se změnilo. Možná, že hlavně já jsem se změnila. A Sigi se také změnil. Nikdy mě nekopl ani nic podobného. Měl toho za sebou hodně, byl moudrý a lidi dobře znal. Bylo to zázračné. Uvěřil mi! Nevím sice co vlastně, ale brzy bylo znatelné, že ke mně se chová zvláštně jinak, než k ostatním. Byl tak tolerantní...

A já jemu uvěřila také. Také nevím co, ale najednou jsme patřili zkrátka k sobě. Naše nádherné setkání začalo.

Nebylo to vážně lehké. Zažívala jsem neobyčejně magické chvíle dokonalého porozumění, tedy myslím tím, že mi opravdu rozuměl, co myslím a říkám. Také ale chvíle absolutní beznaděje, kdy jsem třeba na tom černém zarputilci seděla uprostřed jízdárny a on se ani nehnul a nehnul a nehnul... Dokázal pak ale najednou vyrazit a také uměl najednou zastavit. Také uměl pěkné "myšky", jen tak, z ničeho nic ve cvalu uprostřed pole... Byl vtipný, důsledný, nádherný a někdy na zabití. Padala jsem a zažívala horké chvilky. Třeba, když jsem se na něho jednou chtěla vyškrábat z hromady pneumatik, na které jsem vylezla... Pěkná blbost, řekl si Sigi a ukročil ve správnou chvíli stranou. A já jsem se zřítila i s hromadou pneumatik. Můj zázračný koník stál stranou a pobaveně na mě hleděl... Tak to je legrace, co zase vymyslíš?

A čas běžel. Prošli jsme spolu mnoho stájí a Sigimu táhlo na dvacátý rok. "Neboj se Sigáčku, vždycky se o tebe postarám! Nemusíš mít strach!" Musíme mít něco svého, řekla jsem si, pravý Sigiho domov.

A začalo nové dobrodružství. Koupila jsem za pár korun spadlý kravín, se dvěma hektary skládek... No, a co? To uklidíme...

A tak vznikl náš ranč jménem Roklinka. Můj sen o nádherných setkáních, úžasných chvílích plných lásky a porozumění, teplý čaj, oheň v krbu a nejnádhernější tóny kytary a společného zpívání. Možná, že moje Roklinka není v téhle realitě, napadá mě někdy, stejně jako v ní nebyl můj kůň Sigi. Byl první stálý obyvatel ranče, ještě s kocourem Fičákem. Byl to nádherný čas.

Chodil všude, byl všude, byl vším... Později jsem na něm už nejezdila, neb trochu zakopával a špatně viděl. O všem ale věděl. Chodil všude na volno. Cokoli jsme vybudovali, Sigi tam byl první. Třeba jízdárnu s novým pískem... Hned se tam běžel vyválet a cvičně obcválal tři kolečna a spokojeně frkal. Za klukama chodil do dílny, a když nepracovali, opřel se o hoblovku, jakoby dával najevo, že se má už zase pracovat. Uměl si otvírat krmírnu a pro jídlo si zašel, kdykoli potřeboval. Do boxu se večer uložil sám, a když měli přijet návštěvníci do Roklinky, stál ráno u brány a dělal uvítací výbor. V době, kdy už téměř neviděl, proplétal se mezi šňůrkami stanů při pobytu dětí a nikdy žádný stan neshodil, ani nevytrhl šňůrku. Zato dokázal zalehnout stan architektovi Tomášovi, aby mu dal jasně najevo, že si má už konečně pořídit svůj vlastní dům a upozornit ho tím na jeho blok ohledně této aktivity, stavění domu pro sebe samého.

Také nikdy nezapomenu na náš rozhovor, ohledně protější louky. Bylo totiž parné léto a tráva na ranči byla všude vyschlá a spálená. Odvedla jsem proto Sigiho na tu louku, která je na protějším svahu (ven z brány, vesnicí a přes silnici), aby se mohl pást. Byl nadšený a pásl se a pásl. Byla jsem tam s ním už hodinu a trochu mě to nebavilo... Spíše jsem měla jinou práci. "Víš, co Sigi, nechám tě tady... Brána je otevřená," povídám Sigimu. "Až budeš chtít, tak se jednoduše vrať domů!" Snad i trochu kývl, že mi rozumí a já jsem tedy odešla. Dělala jsem svoji práci a tak za dvě hodiny jsem zaslechla cinkání podkov o silnici. Polily mě vlny dojetí. Sigi přicválal do brány a hned se zapojil do obvyklého dění. Měl mnoho oblíbených míst, která navštěvoval a podle situace je také měnil. Přišel za mnou na zahrádku, kde jsem zrovna plela záhonek s bylinkami. "Prima Sigi," pochválila jsem ho "a až budeš chtít, mohl by sis na tu louku zajít klidně sám!"

Ó, jak velké bylo moje překvapení, když jsem druhý den ráno vyšla ze srubu a zahlédla jsem Sigiho, jak se pase na protější louce!

Magie koní! Rozumí nám, vážně... Jen ale za určitých okolností. Jsme-li opravdoví a myslíme to vážně. Ano, pak pro nás udělají všechno, protože nám věří! A to je velké poselství koní! Platí to v každém okamžiku. Kdykoli jste s koňmi v kontaktu... Samozřejmě i jindy, neboť to nás přišli koně naučit! Jsme-li ve zmatku, navyšují zmatek... A to pořádně, s pravdou svých pěti set kil. Je to zázračná škola pravdy!

Ráda bych ještě připomněla jeden velký příběh a poznání, kterému mě naučil Sigi. Vzhledem k tomu, že koně jsou naši průvodci, přejí si nám být platní a užiteční. Když si je pořídíme, počítají s tím, že je na něco skutečně chceme... Ale když to neděláme? Přijdou si jednoduše zbyteční a začnou mít problémy, či být nemocní. I půjčování koní je někdy problém..., pokud to není samozřejmě jasný záměr jeho majitele. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem Sigiho půjčila jedné kamarádce a ona z něho někde za městem spadla. Sigi přeběhl přes celé město sám a v rekordním čase stál před bránou stáje. Byl úžasný, ale nastaly mi trochu krušné časy. Býval teď trochu vyplašený a já jsem tomu moc nepomohla. Bála jsem se s ním. A tak jsem ježdění vždy odkládala a spíše jsem nejezdila.

Jednou mi zavolal pán, který se ve stáji o Sigiho staral. "Rychle přijeďte paní Jordánová, se Sigim je zle. Je mu špatně, asi se udusí! Myslela jsem, že to nepřežiju. Letěla jsem do stáje. Sigi stál na dvoře, hlavu svěšenou, pěnu kolem pusy a vážně vypadal, že je konec. Bylo to strašné. "Sigáčku, Sigáčku, můj koníčku, neumírej mi prosím!!!" volala jsem na celé kolo a objímala jsem koně kolem krku. Poulil oči a já měla pocit, že zpozorněl... Plakala jsem dál a začala slibovat: "Neumírej prosím, budu na tobě jezdit, zažijeme spolu ještě mnoho krásného, už se vůbec nebojím!!! Jen prosím zůstaň se mnou!" Padalo to ze mě samo... No, jasně, každý vždy víme, kde nás bota tlačí a čím si vlastně věci děláme.

A v tom...? Stal se zázrak! Ano, vážně. Sigi se na mě zadíval a najednou zakašlal. Kašlal už před tím, ale tohle bylo jiné. Pořádně silné. Nevěřili byste tomu, ale vyplivl před sebe slinu dlouhou asi dva metry, zafrkal a bylo po všem. Narovnal svěšenou hlavu a otočil se na mě, jakoby říkal: "No dobrá, zkusím to ještě s tebou!" a začal se na dvorku klidně pást. A tak jsem zase plakala a plakala. Tentokrát dojetím a vděčností. A samozřejmě jsem svůj slib dodržela. Raději... Aby se snad zase něco nestalo. A nestalo...

A to radím i vám, nebo to koně vyřeší po svém.

Sigi žil do svých dvaceti devíti let. Bylo to obdivuhodné... Byl plnokrevník po matce a po otci angloarab. Zúčastňoval se našich setkání, přicházel do kruhu, když jsme se drželi za ruce a zpívali. Když jsme dělali kolem domu výkopy, abychom svedli vodu z okapů do rybníčka, přecházel po dřevěných podlážkách, i když byla černá tma. Nikdy nikam nespadl... Myslím, že ke konci svého života už neviděl.

Naše paní veterinářka mu říkala "pan majitel". A měla pravdu... Všechno vlastně vzniklo díky němu, aby měl domov?!? Přesto však byl setkávací ranč můj velký sen, a díky Sigimu se všechno stalo.

Když Sigi umřel, byla jsem smutná. Ale nic neskončilo...

Díky tobě Sigi, že jsi přišel do mého života. Jsi moje Nová Země, můj velký, žitý a naplněný sen. Jsi moje spřízněná duše, jsi můj průvodce.

A náš ranč žije dál. Další koně, další přátelé, další setkávání...

A někdy se dějí zvláštní věci... Třeba, když napadne sníh a vy přijdete ráno ke stáji, tak vedou stopy podkov ve sněhu až k Sigiho boxu. Všechny koně jsou ale v ohradách. Ano, ano, víte to dobře... To Sigi občas zajde na návštěvu, aby se podíval, jak žijeme a jestli všechno běží jak má.

A já se ptám... Jak můžete žít bez koní? Pokud chcete žít opravdově, naplnit pravou podstatu lidského žití a jít dál, pak to bez koní nepůjde. Alespoň pro mě ne.

S láskou

Zdeňka Jordánová

spisovatelka a malířka

Viac o Zdenke a jej aktivitách sa dozviete na stránke Poznej svúj cíl.

https://www.poznejsvujcil.info/

Prečítajte si ďalšie úryvky z knihy, alebo priamo v knihe Čarovné kone.